Eduard P-400 1/48 8092

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun bojově nasazený v druhé světové válce. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné – v leteckých silách USA a Spojeného království měl špatnou pověst, naopak sovětskými letci byl hodnocen výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu. Přitom vrtule v přídi letounu byla hnána přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem. V „prázdné“ přídi tak mohla být soustředěna hlavňová výzbroj.

Dalším nezvyklým prvkem bylo použití příďového podvozku. Tyto prvky, ač z druhé strany znamenaly jistý prodělek na hmotnosti prázdného letounu, zaujaly potenciální kupce — vojenská letectva, zvláště když firma Bell, která byla nováčkem mezi leteckými výrobci, ovšem velice průbojným a dravým, v reklamních materiálech slibovala velice zajímavé výkony — maximální rychlost se měla u sériových letounů pohybovat kolem 400 mil za hodinu (tedy kolem 644 km/h). Z tohoto také vycházelo typové označení P-400, které bylo použito u původně britských letadel modelu Airacobra, které po útoku na Pearl Harbor Američané neprodleně zabavili a zařadili do výzbroje USAAF.

První YP-39 převzalo letectvo USAAC 12. října 1940, poslední v prosinci téhož roku. Sloužily především ke zkouškám a výcviku armádních pilotů.

Stroje P-39C byly předány do výzbroje 39. Pursuit Squadron podléhající 31. Pursuit Group. Dosloužily během výcviku v průběhu války. V létě 1941 byly tři kusy (40-2981, 40-2983 a 40-2984) dopraveny do Velké Británie, kde obdržely sériová čísla DS173 až 175. První P-39C byl předán k testům do A&AEE v Boscombe Down DS174 do Air Fighting Development Unit v Duxfordu. Na konci října 1941 byly oba stroje předány operační 601. peruti RAF.

Prvních 11 Airacober Mk.I RAF bylo v září 1940 předáno 601. peruti „County of London“, u níž tehdy sloužilo několik československých pilotů, např. F/Lt Jaroslav Himr a F/Lt. Jiří Maňák. Čtveřice strojů zahájila bojové operace nad Francií, Britové však s těmito stroji nebyli spokojeni, i když oceňovali jejich manévrovací schopnosti. Proto byly 11. října 1941 staženy z bojových akcí a 212 kusů bylo odesláno do SSSR.

Armádní letectvo USA používalo Airacobry zejména v Tichomoří při útocích na pozemní cíle, na Aljašce, v Itálii a na Islandu, další stroje získalo v roce 1942 Royal Australian Air Force, Portugalské letectvo pak používalo 18 internovaných Airacober. Letouny používalo též Forces aériennes françaises libres, letectvo Svobodné Francie a od května 1944 i vzdušné síly spojenecké Itálie, která své Airacobry vyřadila až v roce 1951.

V Sovětském svazu se staly Airacobry oblíbenými stroji a piloti zde s nimi dosahovali pozoruhodných bojových úspěchů. Spočívalo to zejména v tom, že boje na východní frontě se vedly v nižších letových hladinách a uspěly zejména ty letouny, které byly dobře manévrovatelné. Proto s nimi létala řada sovětských es. Například Alexandr Ivanovič Pokryškin, Grigorij Andrejevič Rečkalov a Alexandr Fjodorovič Klubov u 16. gardového stíhacího leteckého pluku (16. GIAP), od léta 1943 do léta 1944 Vladimir Dmitrijevič Lavriněnkov u 9. GIAP, Vladimir Ivanovič Bobrov u 129. GIAP a 104. GIAP, Nikolaj Dmitrijevič Gulajev, od začátku roku 1943 do konce léta 1944 Alexej Vasiljevič Aleljuchin u jednotky 9. GIAP, bratři Dmitrij Borisovič Glinka a Boris Borisovič Glinka u 45. IAP a 100. GIAP, Alexej Semjonovič Smirnov u 153. IAP a 28. GIAP, od začátku roku 1943 do léta 1944 Sultan Amet-Chan u 9. GIAP, Michail Stěpanovič Tveleněv u 9. GIAP, Arkadij Fjodorov, Fjodor Fjodorovič Archipenko u 129. GIAP, Pavel Iosifovič Čepinoga u 508. IAP, Čičiko Kajsarovič Bendeliani u jednotky 54. GIAP a další. Sovětský svaz nakonec odebral největší počet strojů – 4 578 kusů.