Eduard model Guadalcanal Dual Combo F4F-4 Wildcat early/late 1/48

Počet plastových dílů 276
Délka modelu: 18,9 cm
Rozpětí modelu: 24,1 cm

Grumman F4F Wildcat byl na počátku druhé světové války nejdůležitějším palubním stíhacím letadlem, které sloužilo u leteckých sil americké námořní pěchoty, amerického námořnictva a jako Martlet i u britského královského námořního letectva. U posledních dvou jmenovaných subjektů operoval i z letadlových lodí. Až do příchodu svých nástupců F6F Hellcat a F4U Corsair v roce 1943 byl jediným strojem ve výzbroji leteckých sil amerického námořnictva a námořní pěchoty, který se dokázal alespoň vyrovnat japonským Zerům. I po příchodu výkonnějších nástupců však zůstal (ve variantě FM Wildcat) ve výzbroji eskortních letadlových lodí po zbytek války.

Letoun Grumman F4F Wildcat se účastnil všech důležitých námořních operací od bitvy v Korálovém moři, přes bitvu u Midwaye a Guadalcanal, vylodění v severní Africe během operace Torch i ochrany konvojů přes Atlantik. Při vzájemných soubojích v Pacifiku měla japonská letadla Micubiši A6M výraznou výhodu v doletu a obratnosti – především při letu v nižších rychlostech – dále pak v lepším výhledu z kabiny, především do zadní polosféry a v závislosti na okolnostech i určitou výhodu v lepší akceleraci, stoupavosti a vyšší maximální rychlosti v horizontálním letu; ovšem navzdory často vžitým představám, situace nebyla zdaleka jednoznačná: Wildcat byl rychlejší ve střemhlavém letu a lépe ovladatelný při zatáčkách a střelbě ve vysokých rychlostech. Oproti svým japonským protivníkům měli američtí piloti také výhodu v daleko kvalitnějších radiostanicích s dokonalejším odrušením, které jim umožňovaly lépe koordinovat týmový boj. Mimo to byl Wildcat robustní, spolehlivý, snesl i těžká poškození a i v případě rozsáhlých poškození dával pilotovi značné šance na přežití. Jeho mechanismus skládání křídel také umožňoval na stejném prostoru letadlové lodě umístit více stihaček, než tomu bylo v případě japonského stroje (u kterého se sklápěly jen konce – špičky křídel), což navyšovalo celkovou kapacitu amerických letadlových lodí a dovolovalo jim v praxi dosahovat vyšší koncentrace sil. Ačkoliv je Wildcat často podceňován, skutečností zůstává, že dobře vycvičení piloti Wildcattů amerického námořnictva dokázali v kritických bitvách let 1942–1943 – před získáním materiální převahy USA – japonským Zerům pilotovaných často jedněmi z nejlépe vycvičených pilotů světa zpravidla celkem úspěšně vzdorovat a často působili japonskému letectvu velké ztráty. Výrazný vliv na úspěch Wildcatů měl systém včasného varování – ať už prostřednictvím radaru na letadlových lodích nebo pozemních pozorovatelů např. na Guadalcanalu a týmová součinnost, které americkým pilotům dovolili eliminovat nevýhody vlastních strojů a bojovat způsobem, který jim vyhovoval. Pozdější varianty FM pak byly výtečným strojem pro malé eskortní letadlové lodě a v během služby v této roli – zpravidla v nasazení mimo nejtěžší boje a bez nutnosti čelit v klasickém střetnutí nejmodernějším stíhačům nepřítele – zde dosahovaly překvapivých poměrů mezi zničenými stroji nepřítele a vlastními ztrátami.